Dobrodružství vyvolené Irene- část druhá

30. ledna 2011 v 13:35 | Corniana |  Když píšu...
První část jste mohli číst v předchozím článku.Chvalte,kritizujte,ale nedělejte reklamy.


K tobě jsme přidělili...Moment prosím" dopověděla zrzka a usmála se. Netrvalo dlouho a zase mluvila. "Ano,k tobě jsme přidělili Okarasiela. Okarasieli." podala pokyn a ukázala na postavu v kápi, co mně sem přivedla. Byl to skoro ještě kluk, měl černé vlasy, bledou pleť a milé oči. Když mi došlo,že s tímhle člověkem.. pardon andělem, budu trávit většinu času, zaradovala jsem se. "A prosím, nikomu o nás neříkej. Okarasiel tě teď doprovodí domů. Pa a zítra přijď, cestu najdeš." dořekla.Okarasiel mně nějak dostal domů, pomyslela jsem,že je to fajn, alespoň nemusím pěšky.

Ráno jsem vstala okolo půl deváté, byl víkend. Uvařila jsem si kafe a na stole jsem našla obálku. Bylo tam ozdobným písmem napsáno IRENE. Otevřela jsem jí. Bylo v ní napsáno: Irene,vyzvednu tě v devět.
                                     Tvůj věrný Okarasiel

Koukla jsem na hodiny a zjistila jsem, že je za pět devět. Okamžitě jsem se oblékla,nalíčila,umyla si zuby. Když jsem to všechno dodělala, v obýváku už čekal Okarasiel.
"Můžeme jít?" řekl a podíval se na hodinky. Přikývla jsem.



Zase jsme se ocitli v té místnosti. Teď zela prázdnotou. "Pojď,něco ti ukážu." dal mi pokyn, abych ho následovala a mrknul na mě. Přešli jsme do rudé místnosti. Nic, ale opravdu nic tam nebylo. Jen uprostřed skleněná vitrína. Bylo tam naprosto úchvatné bílo-stříbrné brnění a meč. Meč byl na rukojeti krásně zdobený. Byly na něm vyryté květiny. "No, myslím, že ti to brnění bude sedět, co ty na to?" vyrušil mně Okarasiel. "Je nádherné, já…" "Tak si ho obleč. Budeš ho potřebovat."


V brnění mi to slušelo. Černé vlasy k brnění sedly. Potom jsme prošli několika chodbami a místnostmi, až jsme došli k velkým dřevěným dveřím. Okarasiel je otevřel. Před námi se rozprostřela úžasná údolí, jako z pohádky. "Vidíš ty hory támhle? To je jeho údolí. Údolí smrti. Údolí Akaria." při posledním slově mi přejel mráz po zádech. Byla to krásná krajina.
"Za chvíli přijde Anna, chce se rozloučit. Koně už jsou osedlány. Samozřejmě pojedu s tebou. Nejenom, že jsi můj typ člověka, ale musím." "Ehm… My někam jedem?" překvapeně jsem se zeptala. Okarasiel se usmál, pak nahodil výraz starého a zkušeného a pak se zase usmál. Téhle kombinaci jsem neporozuměla. "Jasně! Jedem porazit Akaria. Jsi vyvolená.
Potom přišla Anna, rozloučili jsme se a pak… Pak jsme vyjeli. Okarasiel dostal černého
já bílého koně. Příroda tady byla krásná. Rozmanité květiny, zvířata a motýli byli všude.
Najednou jsme přijeli k záhonku s bylinkami. Poznala jsem akorát petržel a meduňku. "Nějaké si vezmeme, budou se hodit." "Jo,tak jo." řekla jsem to trochu nejistě, protože jsem nevěděla na co je budeme potřebovat. Jeli jsme dál, slunce pomalu zalézalo za kopce, za chvíli už byla tma.
Byla jsem unavená a asi to Okarasiel poznal. "Tady přespíme." řekl a ukázal na ohniště a malý plácek. Ustlali jsme si na trávě. Brzy jsem usnula.


"Irene, vstávej! Dělej jsou tady!" slyšela jsem hlas Okarasiela a dupot koní. Poznala jsem, že se něco děje, urychleně jsem vstala a shlédla situaci. Bylo tam pár bojovníků a pořád křičeli něco jako "Co tu děláte? Kam jdete?!" Rychle jsme nasedli na koně a ujížděli pryč. Jeli jsme dlouho a dlouho až jsme se objevili před chatkou. Údolí Akaria od nás bylo už jen pár minut, takže jsme nikam nespěchali. Otevřeli jsme dveře chatky. 
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama