Neuvěřitelná výhra

26. června 2010 v 11:37 | Valentýna Šatrová
Takže jsem se rozhodla sem dát první povídku.Psala jsem to nedávno do literární soutěže.Jakákoliv podobnost je čistě náhodná:)




     Neuvěřitelná výhra


Sluneční paprsky prosvítaly oknem do třídy. Byla cítit jemná vůně pomalu rozkvétajících květin. Začalo jaro. Nikdy bych neřekla, že mám jaro tak ráda. Ale letos je vše jinak.
Letos mě totiž jaro naplňuje energií. No, ale nejdřív se musím představit. Jmenuji se
Alice. Jsem malá, bledá a rusovlasá. A to je asi taky důvod proč jsem terčem posměchu.
A taky důvod proč jsem se vždy chtěla stát vílou.Volně létat a ignorovat moje spolužáky.


"Ahoj Alice!" "Ahoj El." El je moje dobrá kamarádka. Je sice hodně upovídaná, ale asi jediná s kým si rozumím. "Promiň Alice, ale dnes k vám jít nemůžu. Jedeme k babičce. Děsná otrava." "To je v pohodě."A tak jsem tedy vyrazila sama. Když jsem šla okolo pusté zahrady, skoro jsem si nevšimla malého poraněného motýlka. Ležel přímo přede mnou. Opatrně jsem ho zvedla a začala k němu mluvit. "Ahoj.Ty určitě musíš znát nějakou vílu viď?" Ve chvíli jsem zjistila, že má poraněné křídlo. "Neboj, vše se zahojí." Donesla jsem si ho až domů. Tam jsem mu ustlala.
Lehnout jsem si šla brzo.V televizi stejně nic nedávali.

"Vstávej!" Slyšela jsem pisklavý hlásek. "Musíš do školy." Ten hlásek mi byl nějak povědomý…VÍLA!!! Ano, ten směšný pisklavý hlásek znám z filmů o vílách.
Pomalu jsem rozevřela oči. Viděla jsem maličké šatičky ve tvaru zvonku lučního a křídla. Najednou vykoukla z pod peřiny malá hlavička.

..

"Jsi hluchá?" zeptala se víla a já vyprskla smíchy. Bylo totiž legrační
slyšet něco takového od docela malinké víly. "Ne, ale teď mám spíš pocit že špatně vidím." "Vidíš dobře." "A proč mám teda v posteli vílu?" "Protože ji musíš zničit!" "Ale já tě nechci zničit." "Ne, mně ne. Ele."
"To je náhoda. Moje kamarádka se taky jmenuje Ele!" "A příjmením?" "Crashfordová."
"To snad ne!" Potom víla zapískala a přiletělo spoustu motýlů, kteří se ve chvilce proměnili ve víly. "Proč mám ničit svou kamarádku?" "Protože je falešná. Tvoje opravdová kamarádka je teď uvězněna někde v říši zla, ostatně jako my všichni." řekla jedna víla a druhá na to: "aspoň že jsme oběvili ten tajný východ. Ale kdyby na to královna přišla…"A jak ji mám zničit? Už to, že se tady vybavuju s partu víl, je divné. Nehodlám k tomu ještě nějak brutálně ničit vílí královnu!" "Neboj. Stačí, když ji posypeš tímhle práškem!" řekla víla a vytáhla kdoví odkud maličký pytlíček s práškem. " Tak jo. Dej mi prášek, já ji posypu a konec!" "Ale ona si dává pozor. A ty ses nám zdála jako důvěryhodná osoba…" "Abych ji dokázala zničit, musím být důvěryhodná?" zeptala jsem se udiveně. "Bude mluvit jen s tím koho dobře zná. Už chápeš?" vysvětlila víla a já kývla. "Dobře. Kdy a kde to mám udělat?" "Zítra ve vílí říši. My tě tam dovedem. Hůůů"zahoukala víla(za chvíli pochopíte proč)a já myslela že mě už nic nepřekvapí. To jsem se, ale mýlila. Ve chvilce přiletěl obrovský Pegas. "Nasedej" "A co rodiče?" "Neboj se. Když vletíš do vílí říše, tak se tvůj život na zemi zastaví." "Tak jedem!"zakřičela jsem.

Přijeli jsme do vílí říše. Byla to nádhera ještě větší a lepší, než ve filmech. Všude běhala zvířata, kvetly květiny. Ale najednou se před námi objevil les a hned za tím lesem ošklivý kraj.
"Tady je to" řekla víla a najednou z ničeho nic nás Pegas vyhodil a my spadly na něco měkkého. "Fůj. Co to je?" vypadlo ze mě. "To je náš tajný východ." "Jak to mysl…" Najednou jsme doslova protekli tou hmotou a ocitli se v nějakém tmavém sklepě. Jedna víla mi začala vysvětlovat cestu. "Dobře. Chápu to."řekla jsem. Pak jsem se vydala po úzkých chodbách…
"Ty jo!" vyhrkla jsem. Přede mnou totiž byl obrovský sál, celý vyzdobený vlajkou s meči a portréty mé "nejlepší kamarádky" .Najednou jsem zaslechla klapání podpátků. Rychle se někam schovat, pomyslela jsem si. Nakonec jsem si všimla nějaké bedny, za kterou jsem se schovala. "Edvarde!" ozval se panovačný hlásek. "Ano? Přejete si má paní?" tento hlásek byl spíše utrápený. Jak by ne, když žil u téhle tyranky. "Přines mi meč! Cítím ve vzduchu boj."
Sakra! Je to v háji! Pomyslela jsem si, ale hned jsem se přestala strachovat, protože mi
"moje" víla přinesla meč. "Pamatuj." začala. "Ten meč je kouzelný. Dává ti sílu bojovníka, mrštnost mušketýra a mysl vědce." "Děkuji" slušně jsem poděkovala a pomalu se začala zvedat. "Ele" promluvila jsem statečně. "Co co ty tatady děláš?" vykoktala a začala se neskutečně pitvořit.
"EDVARDE!!!"zařvala najednou. "Ano,má paní?" "MEČ!" zařvala zase.
"Copak Ele?" řekla jsem pěkně pomalu a zdůraznila poslední slovo. Mezitím jí chudák Edvard přinesl meč a tak zařvala: "Do boje!" Já jsem se rozběhla a stalo se neuvěřitelné.
Začala jsem bojovat jako bojovník, uhýbat jako mušketýr a rozmýšlela pečlivě, ale rychle své tahy. Bojovaly jsme asi pět minut, až jsem si vzpomněla na ten prášek. Hbitě jsem ho vytáhla z kapsy, otevřela a vysypala jeho obsah Ele rovnou na hlavu. Vzápětí se rozplynula.
"Jo!" "Ať žije Alice" "Jsme zachráněni" začali křičet víly jedna přes druhou, až nastal zmatek. "Ticho" řekla jsem a všechny zmlkly. Pak promluvila "moje" víla. "Uděluji ti kouzelnou moc promněnit se kdykoliv ve vílu." "Děkuji" řekla jsem a začala se moc radovat. A tak tedy skončil můj příběh. Jen aby jste věděli, do role víly, se vžívám dodnes.
Je to všechno pravda a kdo nevěří, ať si nevěří. Pro jistotu to stvrzuji svým podpisem.
                                                                                                  ALICE
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama