Červen 2010

Tak to máme za sebou...

30. června 2010 v 16:19 | Valentýna Šatrová |  Co je nového...?
Ach jo.Je mi do breku.Dnes,dnes,dnes.DNES!Dnes bylo vysvědčení.To by mi bylo celkem jedno,protože mám samé jedničky,ale jsem v 5.třídě.A co z toho plyne?Že jsem se musela rozloučit se třídní.Ona...Ona byla prostě skvělá.Měla smysl pro humor,ale byla spravedlivá.Byla prostě úžasná.A prostě...Ještě moje kamarádka jde na gympl,takže...
Ach jo.No nevadí.Je to jedno.Musím si to pořád opakovat.měla jsem(a celá moje třída)na naší učitelku ohromný štěstí byla skvělá.Moc mi nevadí,že někdo jde na gympl,ale stejně.Bude se mi stýskat.Ale co.Proč to sem vlastně píšu?Už nevím co bych  k tomu měla dodat,takže...

Ahoj.:(

Neuvěřitelná výhra

26. června 2010 v 11:37 | Valentýna Šatrová
Takže jsem se rozhodla sem dát první povídku.Psala jsem to nedávno do literární soutěže.Jakákoliv podobnost je čistě náhodná:)




     Neuvěřitelná výhra


Sluneční paprsky prosvítaly oknem do třídy. Byla cítit jemná vůně pomalu rozkvétajících květin. Začalo jaro. Nikdy bych neřekla, že mám jaro tak ráda. Ale letos je vše jinak.
Letos mě totiž jaro naplňuje energií. No, ale nejdřív se musím představit. Jmenuji se
Alice. Jsem malá, bledá a rusovlasá. A to je asi taky důvod proč jsem terčem posměchu.
A taky důvod proč jsem se vždy chtěla stát vílou.Volně létat a ignorovat moje spolužáky.


"Ahoj Alice!" "Ahoj El." El je moje dobrá kamarádka. Je sice hodně upovídaná, ale asi jediná s kým si rozumím. "Promiň Alice, ale dnes k vám jít nemůžu. Jedeme k babičce. Děsná otrava." "To je v pohodě."A tak jsem tedy vyrazila sama. Když jsem šla okolo pusté zahrady, skoro jsem si nevšimla malého poraněného motýlka. Ležel přímo přede mnou. Opatrně jsem ho zvedla a začala k němu mluvit. "Ahoj.Ty určitě musíš znát nějakou vílu viď?" Ve chvíli jsem zjistila, že má poraněné křídlo. "Neboj, vše se zahojí." Donesla jsem si ho až domů. Tam jsem mu ustlala.
Lehnout jsem si šla brzo.V televizi stejně nic nedávali.

"Vstávej!" Slyšela jsem pisklavý hlásek. "Musíš do školy." Ten hlásek mi byl nějak povědomý…VÍLA!!! Ano, ten směšný pisklavý hlásek znám z filmů o vílách.
Pomalu jsem rozevřela oči. Viděla jsem maličké šatičky ve tvaru zvonku lučního a křídla. Najednou vykoukla z pod peřiny malá hlavička.

..

"Jsi hluchá?" zeptala se víla a já vyprskla smíchy. Bylo totiž legrační
slyšet něco takového od docela malinké víly. "Ne, ale teď mám spíš pocit že špatně vidím." "Vidíš dobře." "A proč mám teda v posteli vílu?" "Protože ji musíš zničit!" "Ale já tě nechci zničit." "Ne, mně ne. Ele."
"To je náhoda. Moje kamarádka se taky jmenuje Ele!" "A příjmením?" "Crashfordová."
"To snad ne!" Potom víla zapískala a přiletělo spoustu motýlů, kteří se ve chvilce proměnili ve víly. "Proč mám ničit svou kamarádku?" "Protože je falešná. Tvoje opravdová kamarádka je teď uvězněna někde v říši zla, ostatně jako my všichni." řekla jedna víla a druhá na to: "aspoň že jsme oběvili ten tajný východ. Ale kdyby na to královna přišla…"A jak ji mám zničit? Už to, že se tady vybavuju s partu víl, je divné. Nehodlám k tomu ještě nějak brutálně ničit vílí královnu!" "Neboj. Stačí, když ji posypeš tímhle práškem!" řekla víla a vytáhla kdoví odkud maličký pytlíček s práškem. " Tak jo. Dej mi prášek, já ji posypu a konec!" "Ale ona si dává pozor. A ty ses nám zdála jako důvěryhodná osoba…" "Abych ji dokázala zničit, musím být důvěryhodná?" zeptala jsem se udiveně. "Bude mluvit jen s tím koho dobře zná. Už chápeš?" vysvětlila víla a já kývla. "Dobře. Kdy a kde to mám udělat?" "Zítra ve vílí říši. My tě tam dovedem. Hůůů"zahoukala víla(za chvíli pochopíte proč)a já myslela že mě už nic nepřekvapí. To jsem se, ale mýlila. Ve chvilce přiletěl obrovský Pegas. "Nasedej" "A co rodiče?" "Neboj se. Když vletíš do vílí říše, tak se tvůj život na zemi zastaví." "Tak jedem!"zakřičela jsem.

Přijeli jsme do vílí říše. Byla to nádhera ještě větší a lepší, než ve filmech. Všude běhala zvířata, kvetly květiny. Ale najednou se před námi objevil les a hned za tím lesem ošklivý kraj.
"Tady je to" řekla víla a najednou z ničeho nic nás Pegas vyhodil a my spadly na něco měkkého. "Fůj. Co to je?" vypadlo ze mě. "To je náš tajný východ." "Jak to mysl…" Najednou jsme doslova protekli tou hmotou a ocitli se v nějakém tmavém sklepě. Jedna víla mi začala vysvětlovat cestu. "Dobře. Chápu to."řekla jsem. Pak jsem se vydala po úzkých chodbách…
"Ty jo!" vyhrkla jsem. Přede mnou totiž byl obrovský sál, celý vyzdobený vlajkou s meči a portréty mé "nejlepší kamarádky" .Najednou jsem zaslechla klapání podpátků. Rychle se někam schovat, pomyslela jsem si. Nakonec jsem si všimla nějaké bedny, za kterou jsem se schovala. "Edvarde!" ozval se panovačný hlásek. "Ano? Přejete si má paní?" tento hlásek byl spíše utrápený. Jak by ne, když žil u téhle tyranky. "Přines mi meč! Cítím ve vzduchu boj."
Sakra! Je to v háji! Pomyslela jsem si, ale hned jsem se přestala strachovat, protože mi
"moje" víla přinesla meč. "Pamatuj." začala. "Ten meč je kouzelný. Dává ti sílu bojovníka, mrštnost mušketýra a mysl vědce." "Děkuji" slušně jsem poděkovala a pomalu se začala zvedat. "Ele" promluvila jsem statečně. "Co co ty tatady děláš?" vykoktala a začala se neskutečně pitvořit.
"EDVARDE!!!"zařvala najednou. "Ano,má paní?" "MEČ!" zařvala zase.
"Copak Ele?" řekla jsem pěkně pomalu a zdůraznila poslední slovo. Mezitím jí chudák Edvard přinesl meč a tak zařvala: "Do boje!" Já jsem se rozběhla a stalo se neuvěřitelné.
Začala jsem bojovat jako bojovník, uhýbat jako mušketýr a rozmýšlela pečlivě, ale rychle své tahy. Bojovaly jsme asi pět minut, až jsem si vzpomněla na ten prášek. Hbitě jsem ho vytáhla z kapsy, otevřela a vysypala jeho obsah Ele rovnou na hlavu. Vzápětí se rozplynula.
"Jo!" "Ať žije Alice" "Jsme zachráněni" začali křičet víly jedna přes druhou, až nastal zmatek. "Ticho" řekla jsem a všechny zmlkly. Pak promluvila "moje" víla. "Uděluji ti kouzelnou moc promněnit se kdykoliv ve vílu." "Děkuji" řekla jsem a začala se moc radovat. A tak tedy skončil můj příběh. Jen aby jste věděli, do role víly, se vžívám dodnes.
Je to všechno pravda a kdo nevěří, ať si nevěří. Pro jistotu to stvrzuji svým podpisem.
                                                                                                  ALICE

Trápení detektiva Jonese s Beatles

7. června 2010 v 14:15 | Valentýna Šatrová |  Když píšu...
 "No tak!Zkuste si vzpomenout!Opravdu jste nic neviděla?"křičel pořád dokola detektiv Jones.
  V domě na Down street se stalo něco divného.Vyloupili Dickersnovy a zavraždili pana domácího.
  Neví se kdo,neví se kdy,jenom se ví,že popletená Marta z domu,viděla čtyři muže odcházet od pa na domácího.Nejdivnější na případu byla ta skutečnost,že muži za sebou nechali nápis na stěně BEATLES.Paní Dickersnová tvrdí,že její muž a ona,Beatles neposlouchají,tudíž nemají důvod psát to na stěnu.Detektiv Jones nedostal z Marty ani slovo."To,víte,Martička"ozvalo se z práhu dveřích rodiny Fildovy."Co prosím?"ozval se detektiv."Ále,já jen že se nemusíte snažit.Z Marty nedostanete ani slovo." "A proč prosím vás?"řekl trochu tišeji detektiv."No.To je na dlouho.Ale že jste vy...Stalo se to asi před rokem.Všichni jsme byli šokovaní." "Od začátku,prosím"žadonil detektiv."Ale to je od začátku.Jen poslouchejte.No,jak už jsem řekl byli jsme všichni šokovaní.Ale proč?Martička si přivedla snoubence.No,pochopte,ona není zrovna nejhezčí a pak bylo ji teprve 20 let!Přišlo nám to zkrátka divné.Chodili spolu do biografu,na kole jezdili spolu i svatbu zařídili společně.Ale pak se něco stalo.Nikdo nevěděl,proč ale Peter,tak se totiž jmenoval,odjel.Neřekl kam,ale bylo to zrovna,když byla Martička ve svatebním salónu." "Proč jste ji netelefonovali?"dumal detektiv "Nu,to víte.My...No..tak dobře.On to byl takový podezřelý člověk.Před Martičkou jako med,ale jak vyšel byl nějaký divný.
No a tak odjel.Martička se tenkrát hodně trápila.Ale za týden se vrátil.Pamatuju si to přesně,protože dědeček zrovna odjížděl do města.No,on jel i tatínek,ale dědeček měl takový plášť,vlastně ten Peter měl stejný.Prostě se za týden vrátil.Martička celá utrápená,udělala tenkrát tu hloupost.Ona...hho zzabbila." "Jak prosím?" "ZABILA HO!"zařval Filda. "Co se tak vztekáte?" s trochou ironii v hlase řekl Jones. "No,pardon.Ale ona se mnou Martička ten týden jako to...chodila.Já jsem tu totiž dělal domácího.No a než ho zabila,tak on se to dozvěděl.
Marta si uvědomila,jakou udělala pitomost a pomátla se.Když sem přijeli policajti a ptali se jestli opravdu zabila jeho,ono se totiž nenašlo tělo,tak neodpovídala." "Děkuji vám,moc jste mi pomohl"poděkoval detektiv.Když stál ve dveřích houkl Filda "Jo a taky bylo divný,že se můj dědeček z města nevrátil.Prý ho tatínek nemohl ve městě najít.Dali jsme ho hledat,ale nic." "Aha tak to je to..."



Za týden se detektiv vrátil."Pane Filda!"křičel na chodbu.Za chvilku se otevřeli dveře. "Ano?Tak jste to vyřešil?!" "Vyřešil.A nebudete tomu věřit."začal
                           "Tak ten Peter,nebyl nikdo jiný,než sňatkový podvodník.Našel jsem jeho adresu,to víte policie ta najde všechno a vydal se k němu domů.Našel jsem tam jen jeho matku.Ta mi řekla,ať se podívám k jeho kamarádům.A teď poslouchejte.Jeho kamarádi se jmenují John,Paul,Ringo a George.Navštívil jsem je a přišel jsem na to.Oni nechtěli zavraždit pana domácího,ale vás.Mysleli si však,že jste pořád domácí a tak zabili jiného.Byl s nimi i Peter.Marta tenkrát nezabila jeho,ale vašeho dědečka.Sám jste říkal,že měli stejné pláště.A Beatles...No tak jsou to mladí muži a ty jména..."